I chřipka může být fajn

Ťukáte si na čelo? V pořádku. Hlavně mi nepište, že jsem debilní kráva, stará idiotka, že se vám ze mě chce zvracet a že jsem Ludolfovo číslo na čtyři písmena. Promiňte, na víc urážek, které mi uštědřili duševní mrzáci (určitý druh chlapů) na sociálních sítích, si už zrovna nevzpomenu...

Člověk za ty dlouhé roky pobytu v té sociální stoce  takovým prasárnám útrpně přivykl.  I když s nimi pochopitelně nesouzní a necítí potřebu být za každou cenu vidět a někoho na oplátku urazit a vypískat. Možná proto, že netrpí žádnými mindráky a pocitem malosti, je úspěšný, na svůj věk vypadá skvěle a tudíž přijímá i názory ostatních liberálně. A navíc, v té stoce se koupe i se spoustou skvělých lidí, kteří ho mají i pro jeho odlišnost vidění světa i stále rádi.

Co vám budu psát je od nás z domu. No, co? Prostě to u nás vypuklo. Skočil na nás jakýsi virus a opravdu nejsme z těch, kteří by ihned letěli k lékaři a nechali se ujistit, zda je to ten či který druh a poddruh s jakýmsi pořadovým číslem. Z opatrnosti ani nepíšu o tom stále obávaném a mediálně a vládou nafukovaném mutantu. Safra, a ona to pořád ne a ne to být ta pandemie, která to být měla.

Nám se ten výraz docela i zalíbil, protože zněl velmi důležitě a připomínal morovou ránu a bůhvíjaké  chřipky, které už tady byly a vyklátily valnou část světa. Ta moudrá dáma příroda si ale stejně vyřazuje slabší jedince po svém, ať už jsou to lidé či zvířata. Bolí nás to, pláčeme, truchlíme nad urnami, ale stejně nám to nepomůže. Čest památce těch, kteří neměli to štěstí jít s námi dál. Stejně tak ani já neviním nikoho, že oba moji rodiči odešli měsíc po sobě na rakovinu.

Teď ale zase zpět k současným chvílím a bez patosu. I my jsme se rozhodli tuto malou domácí katastrofu absolvovat a zdárně přežít... Všichni tři jsme totiž během tří dnů odpadli.

Aaaa, pozor,  z horního patra našeho domu se právě ozvalo dvojí mocné: „héééééé" a na „pčík" už nezbylo sil. To můj drahý posmrkal už stý kapesník a dcera už třetí den solidně štěkavě kašle. Nejprve jsem v noci podezřívala sousedovic psa. Inu, co si drahá donesla domů ze školy, to má a tím nás také obdařila.

Na kuchyňské lince od rána smutně poulí vyhaslá očka mražení pstruzi a němými pootevřenými tlamkami neodbytně kladou sugestivní dotaz, kdy je už konečně někdo hodí na gril do trouby.

Mohu jim samozřejmě odpovědět hned, ale přes huhňání by tomu stejně nerozuměli. Jednoduše, až se vzchopím a doplazím se ke sporáku. Všichni tři jsme prostě mimo provoz. A když nejsme, stejně by to tradičně připadlo na mě, zasloužilou matku pluku.  

Co dělat v domě plném baciů, lhostejno jaké barvy mají prdelky? Úspěšně jsme se jimi vzájemně obohatili, na bednu roky nekoukáme, občas si vybereme něco stravitelného na Netflixu. 

Safra, dopoledne volají vodárny. Potřebují vyměnit po šesti létech vodoměr. To by jim šlo, ale rozvodné trubky nejsou čištěné od dob, kdy se Husák dramaticky celoval s Brežněvem. Bůh ví, co v té vodě vlastně pijeme. Hlavně že jsme ji prodali Francouzům a ti jen pěkně inkasují.

Oznamuji ohleduplně, že je náš rod před vymřením po přeslici. Nicméně, že papír o výměně podepíšu, ať jdou bez bázně na zahradu k vodním útrobám, že psa nemáme a manžel nekouše.

Vodař zjevně pochopil a obezřetně telefonuje, že mám papíry k podpisu za dveřmi a drží se v uctivé vzdálenosti, když mě vidí vycházet z domu v pyžamu, zabalenou v zimní bundě.  Když tvrdím, že to není smrtelné, s obavou v hlase mi sděluje, že má doma malou dceru. Posero, pomyslím si. Já mám čtyři... akorát velké. Vůbec totiž nepochopil, že jsem já byla první, kdo varoval před naší tularemií, či co to na nás sedlo. Počkat, to mají vlastně králíci... no proč ne? Nám dupou skvěle, heh. Tedy, když zrovna  nemáme králíkárnu plnou bacilů. 😉

S polednem přijíždí můj oblíbený kurýr pro bednu plnou zásilek s mými knihami, které jsem se sebezapřením a s láskou podepsala, nabalila a vyexpedovala svým čtenářům. V domácí kanceláři jsem se zařekla, že mu je rozhodně nepředám osobně, stejně tak jak to dělám celý týden. Ten milý kluk se na mě vděčně usmívá a zpovzdálí děkuje za ohleduplnost. Rukou opíšu velikášský oblouk a sděluji mu, že kdyby se tak jako já choval každý, nepotřebujeme idiotský pandemický zákon. Holt lid musí být stabilně pod kontrolou hyen, aby  včas dorazily neposlušné, odpadající slabší jedince.

Odpoledne přesouvám své nohy na stůl v teplých papučkách na taburet. Vděčím svému nápadu v podobě samo krmícího zásobníku, že naši tři milovaní kocouři nepojdou hlady v době domácího hladomoru. V hlavě mi lehce problesknou ještě zmrzlí pstruzi pocházející z ekologicky čistého horského pramenu. V duchu se jim omluvím, tam by jim bylo jistě líp než na mycí lince. Těm dvěma nahoře v patře taky.  

„Hýýýýý!" vydere se mi z hrdla hýkavě. Manžel se teď jistě  zlomyslně směje, protože pozvání k obědu stále nepřichází a je po poledni. 

K večeru se na brance domu zjeví taštička se třemi citrony, kterou tam zavěsila má druhá milovaná sousedka. Celý den mi volají přátelé, kamarádi, posluchači, čtenáři... díky nim si nepřipadám tak opuštěná v nemoci. 

Později večer se za dveřmi zjeví má zlatá sousedka a v malé taštičce mi podává sirup na kašel a lék proti horečce, neb v místní lékárně mají zrovna inventuru. Celý den mi volají přátelé, kamarádi, posluchači, čtenáři... díky nim si nepřipadám tak opuštěná v nemoci.

Mám čas promýšlet nové obchodní strategie, napsat různé resty, ke kterým jsem se pro provoz svého  e-shopu prakticky vůbec nedostala. Na spoustu událostí mého života se mám najednou čas podívat s odstupem. Z jiného úhlu pohledu zjišťuji, že mnohá moje rozhodnutí nebyla dobrá, tak jak bych si představovala. Také si uvědomuji, že díky souhrám náhod a těm, kteří mi navždy odešli a bdí nade mnou, jsem vyvázla z několika možných problémů.

„Heeeeeeech!" no uznejte sami, že je někdy dobré chorobám nedávat názvy a pokud to jen trochu jde a nejsou fatální, příliš jim nepodléhat.

A to nejbáječnější na nemocech je to, že si za vámi jakkoli najdou cestu ti praví přátelé ❤️

Pardon, jdu ugrilovat ty pstruhy 😁