Mám ráda život, dobré lidi, děti a zvířátka. Když se to vše skloubí dohromady, nemůže vzniknout nic jiného, než pohádkový příběh. Skutečný a přesto pohádkový. Takový, který potěší úplně všechny, kterým nejsou lhostejná slova RODINA, LÁSKA, SOULAD a POROZUMĚNÍ. Pohádkový příběh vzniká. Zde je z něj krátká ukázka...

O mém nepříteli Drápovi

Jsem opravdu rád, že tu žijeme. Mám tady i kamarády. Tedy... až na černého kocoura s bílými tlapkami a náprsenkou. Jmenuje se Dráp. Je to velký fešák, mňoukala to i Lízinka ze žlutého domu ve vedlejší zahradě. Když ho vidí, málem jí vypadnou kukadla. Už takhle je má velká jako skleněné korále, které na dlouhou nit navléká naše Klárka. Lízinka si mě moc nevšímá a přitom se mi tolik líbí. Je úplně celičká bílá, má smaragdově zelené oči a kolem krku nosí červený obojek.

Dráp je prostě krasavec, ale hodně rád se pere. Bije tady úplně všechny. On je vážně postrach okolí. Všichni se ho bojíme a já asi nejvíc. Protože já jsem kocour kastrovaný. To znamená, že nebudu mít s žádnou kočičkou koťátka. To je moc dobře. Protože by mnohá určitě zůstala na ulici, jako jsem kdysi zůstal já. Možná by je lidi utopili a nebo třeba odnesli v krabici do lesa. Když nebudou koťátka, nebudou žádné chudinky. Jen já jsem prostě trouba. Jsem totiž hodný a nechám si vše líbit. Říká mi to totiž moje milovaná Dvounožka. Stejně mě má ale ráda, ta moje panička.

Dráp tak hodnou Dvounožku určitě nemá. Té mojí voní vlasy heřmánkem. Vždy se jí do nich moc rád zavrtám, když spolu spíme v posteli. Dvounožec to vůbec, ale ani trochu, nemá rád. Tulíme se spolu tedy tajně. Taky jí ruce krásně voní masem, když ho krájí na oběd k omáčce. To se mi tak skvěle loudí a škemrá!

K našim dveřím občas chodí loudit i Dráp. Přitom doma se určitě špatně nemá. Nejhorší na tom je, že když se ho snažím odehnat, prožene mě po zahradě. A ještě je drzý. "Nech ty granule!" zařval jsem na něj, výstražně jsem zaprskal a temně zahučel.

"A hele, Mikešák blešák!" vyprskl posměšně.

"Jdu si pro tu dobrotu a nebudu se tě ptát," dodal a hrnul se k mojí misce.

"Tak to tedy budeš, ohavo!" vyprskl jsem ještě víc jak on. Jenže on se nedal. Nahrbil se, naježil a děsně zařval: "Uhni, troubo! Granule s lososem miluju!" Vylekal jsem se a vyběhl jsem už po sté na zahradu. Bez váhání se za mnou pustil a oba jsme při tom běhu příšerně ječeli.

Pelášil jsem tou největší možnou rychlostí, byla to pátá kočičí. Jenže najednou se mi zamotaly packy. Praštil jsem sebou do trávy, až to žuchlo. On hned hop a skok, dohnal mě a zalehl. Praštili jsme sebou na bok. Za příšerného jekotu jsme tak do sebe chvíli kopali zadními packami. Rozštěkali se všichni psi v okolí. A najednou to přišlo. Dráp se mi vší silou zakousl do zadní tlapky. To byla bolest! Zařval jsem tak mocně, že by se ani tygr stydět nemusel. Lekl se mého řevu, a protože se bál, že přiláká Dvounožku, raději zbaběle utekl. Mňau jo! Sotva jsem se dobelhal domů, jak moc to kousnutí bolelo.

Druhý den bylo místo s kousancem ještě víc bolavé a začal jsem kulhat. Naše řeč je sice odlišná, ale s Dvounožkou si vcelku dobře rozumíme. Ona má pořád hodně práce a nemá čas mě pořád pozorovat. Když má ale kocour na krku dvě užalované morčecí holky, ani nemusí nic předstírat. "Kví, kví, kví! Mikeš se pral! Mikeš se porval!" kvičely ty dvě zpravodajky z rádia ŠŤASTNÉ MORČE. Nejraději bych je kousnul.

Dvounožka je uslyšela a všimla si, jak pajdám a packu mám oteklou jako dvě. Spráskla ruce. "Miky, bože můj, co se ti stalo?" zeptala se a prohlížela si se zájmem ten kousanec. Bál jsem se, že přijde na to, že jsem se zase pral. Dělal jsem tedy, že nerozumím lidské řeči.

"Klárko, pojď se mnou, pomůžeš mi, musíme okamžitě k veterináři," zavolala na ni. To je totiž pan doktor, který léčí nás, zvířátka. Chodí k němu zpravidla hodní Dvounozí, kteří svá zvířátka milují a nejsou jim ukradená, tedy lhostejná, když je něco trápí. Klárka hned přiběhla, začala mě hladit a měla na krajíčku: "Chudinko Mikešáčku, copak se ti stalo?" Pořád jsem byl ale cizinec a tvářil jsem se, že jí nerozumím. Jen jsem nasadil bolavý výraz a těšilo mě, že mě lituje.

Jestli něco nesnáším, tak je to přepravka. Taková protivná klec, do které mě Dvounožka vždy zavře. Odnese mě v ní tam, kde se každý pes i kočka třese, kňourá, slintá, hlasitě dýchá a promění se v ustrašenou trosku. Třeba i ten největší bernardýn se uprostřed léta s klidem promění v sáňky. Dvounožec má co dělat ho dotáhnout na vyšetřovací stůl. Občas ale dokáže udělat sáňky ze svého Dvounožce. Usilovně ho táhne ke dveřím čekárny a chce pryč.

Já bych chtěl být taky sáňkami, ale my, kočičáci, máme prostě smůlu. Jsme uvězněni v přepravkách.

"Tak copak máš s tou packou?" zeptal se pan doktor, když mě z ní pracně vydoloval ven. Jasně, že jsem mu neodpověděl. Ať si na to přijde sám, pomyslel jsem si. Zkoumavě prohlížel moji tlapku. Potom mi změřil teplotu v místě, kde to úplně nesnáším. Je vzadu pod ocáskem. Nakonec se ustaraně podíval na Dvounožku. "Mladá paní, vypadá to, že se pořádně porval. To kocouři dělají," dodal a vrazil mi injekci do stehna. "Mňauvajs!" vyjekl jsem. Musím ale přiznat, že to bolelo mnohem míň než ten hryzanec. "Má to hrozně oteklé, bude ještě vůbec chodit?" řekla a utřela si oči do kapesníku.

"Určitě bude v pořádku," uklidnil ji. "Budete mu ale muset podávat deset dnů léky."

Raději jsem pozoroval mouchu na skle okna ordinace. Věděl jsem, že bude hubovat. To dělá vždy, když z peněženky, které říká portmonka, vytáhne takové barevné papírky. U veterináře jich musí vyndat většinou hodně. Dvounožci jim říkají peníze a věčně jich mají málo.
A  hubovala. Dokonce hned, jak jsme přišli domů. Nakonec jsem se musel přiznat, že mě kousl Dráp. Pravila, že jsme oba pitomci a že si na něj ještě posvítí. Nevím jak, ale asi to bude tou věcí, které říká baterka. To bude Dráp tedy pořádně osvícený! Možná bude i svítit jako žárovka v našem lustru. A to jsem mu docela přál, protože mě ta pacička pořádně a dlouho bolela. Navíc jsem musel polykat prášky. Dvounožka mi každý vždy tajně schovává do plátku placaté šunky. Nebo do paštičky. Já to stejně vždy odhalím a vyplivnu ho. Ona se ale nevzdá. Opakuje to tak dlouho, dokud se nespletu a nespolknu ho. Fujtajbl! Jak já toho pitomýho Drápa nesnáším!