Malé dušičkové zamyšlení

Rodiče mi umřeli měsíc po sobě. Je to už deset let. Táta odešel 5.12.2011, když začal padat první sníh a Mikuláš s andělem a čerty se divili, proč jim otvírám a po tvářích se mi koulí slzy. Nejmladší dceři byly tři roky a recitovala jim básničku, aby ji neodnesl čert. Ptala se, jestli si dědu odnesli andělé a já jí nedokázala ani odpovědět, jen jsem přikývla. 

Mamince uvadla na nočním stolku v léčebně narozeninová kytice, aniž by k ní přivoněla. Nevěděla, že se v kómatu dožila 70 let. Odešla 11. 1.2012 za tátou, protože nemohli být spolu, ani bez sebe. Oba mě prosili, ať jim nedělám funus. I bez toho mě jejich odchod také málem zabil. Oba věděli, že odchází, jen já jsem to odmítla připustit. Proč by měli odejít, když jsou moji a ta malá babičku a dědu potřebuje!

Táta jim oběma chtěl zaplatit kolumbárium, ale nebyla volná vitrína. Jejich přání jsem nakonec splnila. Jen jsem pořídila ty nejkrásnější a kvalitní urny. Leží spolu v hrobě s babi a dědou a já doufám, že se mi tam po létech neshod nehádají. 

Nechávám je spát sto kilometrů od mého bydliště. Žili tam celý život, tak proč to měnit. Táta sice říkal, ať si je přestěhuji k nám na ves, abych tam nemusela jezdit. Jednou dvakrát za rok nás to ale nezabije. Vždy říkáme, že jedeme k našim na kávu. Tak rádi bychom si ji dali u nich doma! Jen dveře nám už nemá kdo otevřít a na krchově kafe nechutná. 

Oba svorně říkali: "Hlavně neblbni na Dušičky. Lidi jsou jak bez mozku a pozabíjí se na silnicích. Kolikrát za těmi svými ani nedojedou." 

Jezdíme tedy vždy, až když vlna svátečních "vodičů a polovodičů“ v kloboucích za volantem a s vajíčky za zadním sklem opadne. Raději pro ně vyfotím a s láskou upravím takovýto obrázek jako symbolický projev úcty a lásky. Oba rodiče byli fotografové, určitě ho ocení. Táta sedící na obláčku zakrývá nohama a jak je mu vlastní, poznamená: "No jo, konečně ses taky něco naučila".

Všichni čtyři moji drazí mají totiž velkou výhodu. Nosíme je v srdcích, ať byli, jací chtěli. Protože i my takoví jsme. 

 Amen.