Věříte na neuvěřitelné náhody?

No nazdar! Dnes mám  jet přednášet o své práci spisovatelky a nakladatelky studentům do Ostravy… Hlavou mi prolétla neodbytná myšlenka ve chvíli, když jsem se celá rozklepaná probudila o deset minut později, než jsem měla původně v úmyslu. Buď jsem spala hodně tvrdě, nebo budík nezvonil.

O hodinu později jsem vystoupila z auta v Praze, poklusem zvládla stihnout metro a nastoupit v 6:20 na vlak Regio Jet. Jezdím vlakem málo, ale o to víc ráda. Protivná cestující Slovenka mi dávala jasně najevo, že překážím v uličce, ale když viděla, že táhnu těžký kufr s knihami, obměkčila se a při pohledu do mého lístku konstatovala, že nemám koupenou místenku. Vzala jsem tedy zavděk prázdné kupé a s pocitem úlevy dosedla na sedadlo u okénka po směru jízdy. Chvilku po mně do kupé dorazil mladý zadýchaný klučina, strhl z hlavy béžový klobouk hodný básníka, obnažil tak své nafialovělé vlasy a sundal kabát ve stejné barvě klobouku. Na nose černé brýle po vzoru Harryho Pottera se na mě usmál a dopadl na sedadlo vedle mě. Nečekala jsem, že tak mladý kluk bude tolik hovorný, a že ho dokonce bude bavit, moje vyprávění. Mimo jiné mi prozradil, že studuje korejštinu v Olomouci, v čemž mu pomáhá sirotčí důchod po mamince, kterou ztratil v patnácti letech. Přečetl si z mého mobilu jeden z mých blogů ze života a spokojeně přijal mou vizitku. S tím, že ji předá přítelkyni, která píše svou první knihu. V Olomouci se oblékl, mávnul mi, vystoupil a nechal za sebou vlak i s naším dvouhodinovým rozhovorem.

Uvědomila jsem si, jak nám spolu bylo v hovoru dobře a smířila se s tím, že vlastně neznám ani jeho jméno. Třeba se ještě někdy ozve… Šťastně jsem dorazila do Frýdku-Místku, úspěšně odprezentovala svou přednášku. Opět se s hořkostí přesvědčila, že mládež prakticky vůbec nečte a po šestnáctihodinové misi se unavená, ale spokojená sama se sebou, vrátila domů. Vlastně… tím by mohl můj krátký příběh skončit.

Týden na to jsem ze stejných důvodů byla pozvána do Meziboří a Mostu. Pozvala mě paní učitelka Lenka. Do míst, kde jsem se narodila, a na která se jen těžko zapomíná. Když jsme se po obou přednáškách společně loučily, řekla mi, že má syna, který vydal svou první knihu a dcera se pokouší o totéž. Má údajně přítele, který se učí na vysoké škole korejsky. Usmála jsem se tomu a řekla jí, že jsem také potkala jednoho mladíka, který se učí korejsky. Mládež to zřejmě považuje za netradiční trend. V tu chvíli Lenka lehce zpozorněla a zeptala se, kde jsme se potkali.

A tak jsem jí řekla, že v Praze ve vlaku. Brzy ráno jsem si mu omylem sedla na jeho místo. A že jel od přítelkyně do Olomouce na zkoušky. V tu chvíli se její pozornost rozjela na plné obrátky.

"Poslyšte, neměl náhodou béžový klobouk, kabát a fialové vlasy?"zeptala se mě a mně v předtuše lehce zamrazilo v zádech.

Přesto jsem si v hlavě bleskově srovnala, neblázni… deset milionů lidí v Česku! Více jak milion v Praze, dobrých šedesát tisíc v Mostě a ty jsi sto kilometrů od Prahy! Svítily ve mně všechny varovné kontrolky, s upozorněním, že jsem blízko k odvozu na psychiatrii.

Jenže ten popis bezejmenného mladíka seděl naprosto neochvějně.

Učitelka Lenka také vytřeštila oči a nevěřícně udivené jsme zíraly do jejího mobilu, kde chvějícími se konečky prstů našla jeho fotografii.

"To není možné!" málem jsem vykřikla. Byl to opravdu on! V objetí se svou přítelkyní se na mě usmíval Kami. Tak mu prý říká Lenka, která ho přijala prakticky za syna.

Potvrdila mi vše, co mi svěřil a obě jsme se opravdu úplně rozechvěly překvapením, dojetím... zvláštním pocitem, že jsme společně otevřely tajnou komnatu.

Lenka okamžitě vytočila jeho číslo a předala mi ho k telefonu.

"Dobry den, mladý muži," spustila jsem, když se ozval. "Ráda bych vám připomněla jedno ospalé ráno ve vlaku v Praze, kam jste přistoupil a začal si povídat s jednou starší paní…"

Nemusela jsem ani pokračovat. Byl naprosto užaslý a nadšený. Nikdo z nás nedokázal pochopit, proč jsem si sedla právě na jeho sedadlo číslo šedesát pět, ve vlaku kterým cestovalo dobrých dvě stě dalších cestujících a měl možná šest vagónů.

Museli jsme se potkat už někdy v minulých životech. Možná si spolu máme ještě co vyprávět a vyjasnit. Je to nádherné, je to ohromující. Nalezla jsem novou spřízněnou duši Lenku, ztraceného Kamiho a jeho krásnou přítelkyni, která jednou třeba napíše skvělou knihu.

Proto ti živote, děkuji za to, že mi poskytuješ tak neuvěřitelné příběhy, abych měla co psát lidem. Ne, nevěřím na náhody. Protože vše se vším souvisí a koho máme potkat, s tím se setkáme.

Otázkou zůstává jen PROČ?